Obsáhlá kniha se spoustou zajímavých informací. Pořídila jsem si ji pouze v digitální formě a překvapilo mě, že není příliš obrazově obsáhlá, ale zato je velmi obsáhlá a skvělá co se týče informací. Fotografie si můžete pak snadno najít na internetu nebo rovnou místa s nově poznanými informacemi navštívit. Autor knihy Pavel Bedrníček nás v abecedním řazení provede sakrálními objekty na území Prahy. U každého objektu najdeme jeho historii i nejrůznější příběhy, které se s ním spojují, včetně pověstí. Vyprávění je doplněné popisy interiérů i exteriérů, poznáme patrony kostelů nebo řeholní řády i nejrůznější historické zajímavosti a spojitosti.
Vybrala jsem z knihy:
„PANNA MARIA VÍTĚZNÁ A SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ
– Malá Strana, Karmelitská ulice“
„Početná malostranská obec luteránů, převážně Němců, se počátkem 17. století rozhodla postavit si novou svatyni, když se předtím několik let marně snažila o získání některého z katolických kostelů. Dostatek peněz nebyl problémem, potřebnou částku jednak vybrali mezi sebou, jednak mezi bratry ve víře v Sasku. Značně přispěli též vévoda brunšvicko-lüneburský Jindřich Julius a saský kurfiřt Kristián II. Pozemek zajistila malostranská obec koupí a zbořením dvou domů v dnešní Karmelitské ulici, jakož i zahrady za nimi. Provedení zadala luterská obec nejspíše hradnímu staviteli Rudolfa II. Italu Giovannimu Mariovi Filippimu. Základní kámen ke stavbě luteránského kostela byl položen 9. července roku 1611. Sláva byla veliká, přítomen byl i Jindřich Matyáš Thurn, v budoucnosti jeden z vůdců stavovského povstání, tehdy však ještě purkrabí karlštejnský, Linhart Collona z Felsu, vysoký důstojník a budoucí stavovský vojevůdce, Vilém Popel z Lobkovic spolu s množstvím dalších českých evangelických pánů, jakož i četní predikanti (luteránští duchovní). Pánové naházeli do připravené jámy nejprve něco stříbrných peněz a teprve na ně položili kámen. Stavělo se rychle, za dvě léta, 21. července 1613, byl hotový kostel zasvěcen nejsvětější Trojici. Vypadal ovšem jinak než dnešní, i když jde o tutéž budovu; především byl orientován opačně, tj. kněžištěm do ulice, průčelím k Petřínu, hlavní vchod byl ze severního boku. Celkem 62 tisíc zlatých, které stavba spolkla, byly bohužel ze strany luteránské obce vyhozené peníze. Kostel sloužil jedno jediné desetiletí, přišla bitva na Bílé hoře, roku 1622 zákaz luterských bohoslužeb a rozkaz k odchodu luteránů z Prahy. Kostel byl uzavřen a císař Ferdinand II. jej pak roku 1624 (potvrzeno císařem 16. 8. 1625) daroval řádu bosých karmelitánů.
Řád bosých karmelitánů
Při kostele P. Marie Sněžné se čtenář již dostatek seznámil s karmelitánským řádem. Od něj se roku 1568 oddělila přísnější větev karmelitánů bosých, založena čtyřiadvacetiletým karmelitánským mnichem, Španělem Janem od Kříže. Papež Klement VII. po nějaké době roku 1593 toto oddělení, a tím vznik nového řádu schválil. Regule byly dnes až nepochopitelné, nařizovaly naprostou chudobu, posty tak přísné, že maso nebylo dovoleno vůbec, řeholníci nesměli mluvit od nešpor až do hodinek druhého dne, živit se směli pouze manuální prací a almužnami. Mentalitu 16. století nemůžeme ovšem posuzovat měřítky století jedenadvacátého.
První čtyři řeholníci přišli v září roku 1624 z Vídně a věrni řádovým slibům ihned odmítli Ferdinandovu nadaci; jejich bída byla však několik let tak veliká, že císař nakonec nařídil české královské komoře, aby klášteru vyplácela každoročně 2 tisíce zlatých. Ihned po příchodu prvních bosých karmeli-tánů byl kostel přesvěcen ke cti P. Marie Vítězné a roku 1628 do něho Polyxena z Lobkovic věnovala voskovou sošku Pražského Jezulátka. Při saském vpádu roku 1631 karmelitáni opustili klášter i město, aby se po odchodu Sasů zase vrátili. Třicetiletá válka planula naplno, nicméně právě tehdy došlo k radikální přestavbě chrámu. Jeho orientace byla obrácena, směrem k Petřínu přistavěno kněžiště. Don Baltasar de Marradas, španělský hrabě, maltézský rytíř a císařský generál, jeden z vítězů bělohorské bitvy a potomní zemský vojenský velitel v Čechách, zaplatil karmelitánům stavbu nového průčelí do ulice. Současně postavena i věž, a kostel tak v letech 1636 až 1644 dostal dnešní podobu. Řeholníci bydleli zprvu provizorně v bývalém predikantově domě, než jim byl darován poměrně velký dům, sousedící s kostelem. Koupil jej pro ně za 9 tisíc zlatých jiný císařský generál Martin de Huerta. Také Španěl, původně krejčí, se stal profesionálním vojákem, na Šlechtice byl povýšen teprve během své vojenské kariéry, kterou dotáhl až na generála. Pravý opak Marradase neblaze proslul jako typický surový a kořistnický žoldnéř třicetileté války, okrádající nejen obyvatelstvo, ale i císařskou pokladnu, což bylo zjištěno až po jeho smrti. Že by chtěl darem usmířit Boha nebo své svědomí, lze u něho těžko předpokládat, pravděpodobněji se chtěl blýsknout a upozornit na sebe.
Když Švédové v roce 1648 obsadili Malou Stranu a Hradčany, zůstal kostel – na rozdíl od četných jiných – bez úhony. Švédové totiž v klášteře zřídili vojenskou nemocnici a v této souvislosti vzal velící generál Johann Christoph Königsmarck kostel pod svou ochranu a Karel Gustav, budoucí švédský král, při návštěvě nemocnice věnoval dokonce kostelu 30 dukátů. Švédové nakonec odešli a život se pomalu vracel do normálních kolejí. Desetiletí ubíhala, komunita žila v klidu, přicházeli noví řeholníci, starší umírali a byli ukládáni k věčnému spánku do hrobky pod kostelem. Nebyl to klášter malý, v roce 1710 čítal na 40 bratří, Němců, Čechů, Italů i Španělů. Nelze kategoricky tvrdit, že by všechny původní řádové regule, zvláště týkající se života z manuální práce a almužen, byly důsledně dodržo„vány, což snad ani nebylo možné. V 18. století proslul totiž pražský klášter ze všeho nejvíce výrobou meduňkové tinktury. Tento lék, pomáhající prý zejména proti mrtvici, byl vynálezem jistého pařížského karmelitána, který ochotně předal výrobní tajemství spolubratřím. Po kapkách byla taková poptávka, že jejich výrobě museli řeholníci vyhradit celé jedno klášterní křídlo. V seznamech řeholníků najdeme v té době i jedno slavné jméno – od roku 1730 žil tu jako karmelitánský mnich Josef Dienzenhofer, syn slavného Kiliána Ignáce.
Dekretem císaře Josefa II. byl klášter v létě 1784 zrušen. Řeholníci v počtu 44 se vesměs rozešli po Evropě do jiných klášterů, kostel se stal farním a fara byla dána pod správu blízkým johanitům. Bývalá luteránská svatyně, karmelitánský klášterní chrám a farní kostel se tak stal filiálním k P. Marii Pod řetězem. Karmelitáni osadili – v malém však počtu – svůj řeholní dům až v 90. letech 20. století.
Kostel je situován nad úrovní ulice, na terase, která je ovšem dílem teprve 19. století a zdůrazňuje impozantní chrámové průčelí. Hvězda ve Štítě ukazuje příslušnost kostela k řádu bosých karmelitánů, je totiž součástí řádového znaku. Tesaný kamenný erb mezi horním a dolním oknem patří mecenáši stavby průčelí Baltasaru de Marradas. Pískovcový portál vchodu vrcholí sochou Madony, kterou za 400 zlatých pořídil roku 1644 plukovník baron Husman, ovšem jako kopii. Originál nalezneme uvnitř, v pravé kapli pod kruchtou. Znaky baronovy a jeho choti jsou na portálu. Bohatě zdobený chrámový interiér nabízí řadu zajímavostí i krásných děl barokního umění. Oltáře jsou vesměs raně barokní. Od vchodu po levé straně je to nejprve oltář sv. Terezie z Ávily, jehož obraz vznikl ovšem později, až roku 1752. Druhý oltář je zasvěcen sv. Janu z Kříže, zakladateli řádu, jehož obraz namaloval roku 1669 Matěj Zimprecht. Na mense je ve zdobeném rámu umístěn obraz P. Marie Mantovské, uctívaný kdysi stejnou měrou jako Pražské Jezulátko. Poutavá historie, mísící pravdu s legendou, uvádí, že obraz visíval – jak bývalo běžné – na stromě poblíž italského města Mantovy. Jakýsi drsný voják nevěděl nic lepšího, než jej použít jako terč, to ale neměl dělat. Trefu měl dobrou, ale z místa, kde byl obraz zasažen, vytryskla krev a navíc se kulka odrazila a bezbožného vojáka pěkně zřídila. Obraz byl pak odnesen do Mantovy a uctíván jako zázračný. Když v roce 1626 Mantovu dobyla rakouská císařská vojska, odnesl si jejich velitel hrabě Hannibal Collalto obraz jako válečnou „kořist do Štýrského Hradce a tam jej svěřil do opatrování vdově Anně Felicitě Stenzlerové. Po Collaltově smrti věnovala vdova obraz karmelitánskému kostelu P. Marie Vítězné, kde už zůstal. Obraz je skutečně poškozen střelou a do poškozeného místa je zasazen krásný klenot, křišťálová hvězda s paprsky ze zlata a granátů, dar hraběnky Renaty Slavatové. Těsně vedle oltáře je barokní kazatelna ušlechtilých tvarů, na jejíž stříšce je soška jednoho z patronů řádu proroka Eliáše na ohnivém voze. Kazatelnu navrhl a pak – kromě sošek – celou vyrobil dvorní řezbář Marcus Nonnenmacher (1653–1720) z Kostnice, od roku 1677 usedlý na Malé Straně v dnešní Břetislavově ulici. Třetí, poslední oltář této strany patří sv. Šimonu Stockovi a je vybaven Brandlovým obrazem z doby kolem roku 1720.
Obraz P. Marie Mantovské
Hlavní oltář je pozlacená sloupová architektura z roku 1723 a nejpozoruhodnější je malý obrázek, umístěný v jeho vrcholu a obklopený řezbami barokních vojenských trofejí. Je to kopie mariánského obrázku, o němž bylo hovořeno při stejnojmenném kostelíku bělohorském, namalovaná v Římě Robertem de Longin v roce 1622. Za oltářem je mnišský chór a v něm, v samém závěru kostela, visí velký obraz, představující pomoc P. Marie v bělohorské bitvě, na němž vedle Matky Boží, nejsvětější Trojice a přímo zástupu svatých je zachycena i podoba císaře Ferdinanda II., bavorského kurfiřta Maxmiliána a karmelitána Dominika (Pater Dominicus Scalza de Jesu Maria). Vytvořil jej Matyáš Mayer asi ve 30. letech 17. století.
Na pravé straně chrámu je nejblíže kněžišti umístěn oltář sv. Josefa, nesoucí krásný Brandlův obraz umírajícího sv. Josefa; v nástavci je od téhož autora sv. Antonín. Brandl namaloval oba obrazy roku 1720, dodal je včas a k plné spokojenosti mnišské komunity. Nezažili tedy karmelitáni takové nepříjemnosti jako jejich ženská odnož, sídlící u malostranského sv. Josefa; možná proto, že převor se s velkým umělcem bouřlivákem dohodl na poněkud svérázném honoráři 400 zlatých a čtyř sudů vína. Na oltáři nejblíže kruchtě pak visí jedno z vrcholných Brandlových děl, Modlitba sv. Jáchyma a sv. Anny, jimž je oltář zasvěcen, z roku 1716. Prostřední oltář této strany zhotovený až v roce 1776 z šedého a červeného mramoru chová v zasklené skříňce sošku Pražského Jezulátka, která proslavila malostranský kostel ve světě.“
Pražské Jezulátko
Pražské Jezulátko uctívají od 17. století podnes katolíci celého světa. Jaký je vlastně příběh této drobné sošky? Především nutno konstatovat, že její původ je naprosto neznámý až tajemný, snad bývala kdysi v některém španělském klášteře. Nějakým způsobem získala sošku dáma z nejvyšší španělské šlechty Isabela Manrique de Lara y Mendoza. Po nějaké době stalo se Jezulátko svatebním darem, dotyčná paní je totiž věnovala své dceři Marii, vdávající se za jednoho z předních českých Šlechticů Vratislava z Pernštejna. Uběhla léta, Mariina dcera Polyxena si roku 1587 brala dalšího českého velmože Viléma z Rožmberka a Jezulátko se podruhé stalo svatebním darem matky dceři. Vilém, o mnoho starší své manželky, po pouhých pěti letech zemřel a ovdovělá Polyxena si po nějaké době vzala Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, nejvyššího kancléře. Po pětadvacetiletém manželství odešel i pan Zdeněk a zestárlá paní Polyxena z Lobkovic se odstěhovala z Prahy na svůj zámek v Roudnici nad Labem. Předtím však darovala Jezulátko karmelitánskému klášteru u P. Marie Vítězné. Převor je dal vystavit v oratoři a mniši je od počátku uctívali.
Když Sasové roku 1631 při obsažení Prahy vydrancovali klášter, zahodili sošku s uraženýma rukama do hromady harampádí za oltář. S odchodem Sasů se karmelitánští mniši vrátili, měli prostě sošku za ztracenou a ani po ní nepátrali. Teprve roku 1638 ji náhodou nalezl Lucemburčan Nikolas Schockwilerg, řeholník jménem P. Cyril a Matre Dei. Dal sošku opravit a už v této době s ní začaly být spojovány vyslyšené prosby a dokonce zázraky. Zprvu jí vzdávala úctu především šlechta, nešetříc přitom finančními i jinými dary kostelu; za ukončení strašlivé války se před Jezulátkem v roce 1647 modlil i sám císař Ferdinand III. Malou Stranu obsadivší Švédové v roce 1648 kostelu ani sošce neublížili, jak již bylo vyprávěno; sluší jen dodat, že jak generál Königsmarck, tak i budoucí král Karel Gustav již o zázračné sošce slyšeli a přes rozdíl vyznání ji respektovali. Po doznění třicet let trvající války začala se proslulost a zázračnost sošky Šířit; Jezulátko bylo uctíváno již nejen Šlechtou, ale i prostým lidem ve stále Širším měřítku. V roce 1736 vyšla německy i Česky kniha převora Emericha, v níž byly pečlivě zaznamenány všechny zázraky a vyslyšené prosby; způsobila, že kult Jezulátka se rozšířil po celé Evropě. Pro vzrůstající nával poutníků byla soška přenesena nejprve do levé kaple pod kruchtou a posléze byl v roce 1776 pořízen nový oltář, na „němž je Jezulátko dodnes. Po zrušení kláštera se ochránci Jezulátka stali maltézští rytíři, vykonávající zde duchovní správu. V 19. století pronikla proslulost zázračné sošky do Itálie, Jižní Ameriky, ale i některých asijských zemí.
Soška je 47 centimetrů vysoká a zhotovena z vosku, pravděpodobně na dřevěné kostře. Jezulátko bylo vždy oblékáno a roucha střídána. Šatičky jsou darem nejrůznějších věřících, od prostých lidí po císařovnu Marii Terezii. Sbírka dnes obsahuje asi 60 rouch, z nichž nejstarší pochází z roku 1700; jsou mezi nimi i dary věřících z Filipín, Číny a Vietnamu. Během let byly pořizovány i četné kopie posvátné sošky, dotýkané originálem, a nalezneme je nejen v českých kostelech, ale i na Slovensku, v Polsku, Německu, Francii, Rakousku, na Filipínách i jinde; poslední dosud pořízená byla převezena do pravlasti proslulého Bambina di Praga – do Španělska.
Karmelitánská krypta
Jiná velká pozoruhodnost chrámu je – na rozdíl od Jezulátka – nyní skryta zrakům návštěvníků. Pod celým chrámem je totiž rozsáhlé kryptové pohřebiště. Současně s počátkem přestavby kostela byla vybudována krypta pod kněžištěm a hlavním oltářem, z kněžiště přístupná a určená pro řeholníky. Dosud v ní stojí kamenný oltář, u něhož bývaly slouženy zádušní mše. Roku 1642 byla vybudována druhá podobná místnost pod protilehlým koncem chrámu, někde pod vchodem; tam byli ukládáni nebožtíci světští. Konečně roku 1666 se klášter rozhodl zřídit pohřebiště pod celou plochou chrámu a dal tedy prorazit klenutou chodbu, spojující obě dřívější krypty. Ve stěnách chodby bylo zřízeno množství výklenků pro rakve, kam pak byli pohřbíváni jak klášterní, tak světští zemřelí. Byli tu pochováni někteří farníci, především lidé přináležející svou službu ke kostelu, a jejich rodiny; především však je tu množství karmelitánských mnichů. Mimo jiné tu ale bylo v roce 1648 pohřbeno pět Švédů a z Luneburku pocházející luteránský kornet, Joachim Gelbrecht s malým synkem; odpočívá tu ve své době věhlasný universitní profesor, lékař Mikuláš Frauchimont z Fraugenfeldu (zemř. 1684), jenž ověřoval neporušenost těla ctihodné matky Marie Elekty od karmelitek u sv. Josefa, i jeho pozdější kolega a nástupce v hodnostech univerzitních Jan František Löw z Erlsfeldu (zemř. 1725), mnohonásobný děkan lékařské fakulty a čtyřnásobný rektor univerzity; sneseno sem bylo i tělo Marka Nonnenmachera, umělce – truhláře, jenž tolikerou prací ozdobil pražské chrámy, včetně zdejšího. Při zrušení kláštera roku 1784 bylo v kryptách kolem 300 rakví s nebožtíky a jsou tam dosud. Jen mecenáš chrámové přestavby don Baltasar de Marradas tu kdoví proč místo nenalezl, ale byl pohřben u sv. Jiljí. Toto místo je přístupno pouze úzkým, příkrým, ponurým schodištěm za hlavním oltářem, vlivem zvláštních vzduchových podmínek uchovává temné podzemí nebožtíky dokonale mumifikované, v rakvích většinou dřevěných, někdy napůl rozpadlých, někdy i otevřených. Ve spojovací chodbě jsou rakve – některé z nich malované – ve výklencích, v obou velkých kryptách prostě rovnány na podlaze. Přijde zde na mysl tísnivá představa mnichů ukládajících nebožtíka za mihotavého světla svíček a temného pohřebního zpěvu, i jiné neveselé myšlenky; pozoruhodnost je to však unikátní.
